Prolog

30. prosince 2008

Smutně se na mě podívala, bylo mi tehdy jen pět let, ale hned jsem věděl, že se stalo něco hrozného. Její oči to prozradily, šedé bez jiskry, bez její pověstné radosti, prohlubovaly účinek jejich slov. „Budeš teď žít se mnou, tví rodiče, víš, no už je neuvidíš,“říkala. „To jsou v nebi,“ zeptal jsem se smutným nevinným dětským hlasem a čekal odpověď, která nepřišla. Dlouze mě objala, jemně jako bych byl z křehkého skla, vzala mě za ruku a vedla ke dveřím, které byly od jejího příchodu stále otevřené. Oba jsme zaraženě mlčeli, netušili jsme co říci tomu druhému. Opustili jsme prázdný dům mích rodičů, vyšli lipovou alejí vstříc neznámým zítřkům. Staleté stromy šuměly v rytmu podzimu, i když byl sotva srpen, a my brečeli.

Začátek povídky, kterou jsem nikdy nedokončil, ale jsem na ni přesto hrdý...

Automat na tmu

29. prosince 2008

Plyne čas, ubíjí každou vteřinu, škrábe nehty po omítce. Je zima, táhne zespoda na nohy a mrazí na zádech. Ledviny stydnou a moč chce ven, vytéká stoupajíc z ní páry. Vítr fičí, ruce v kapsách zebou. Čas stále běží...

Za temné noci sama žena jde uličkou, smutná, tichá. Vzpomíná na co zapomněla, přemýšlí o čem už tolikrát přemýšlela. Nic neslyší, nic nevnímá, ani za sebou ani před sebou, mechanicky uhýbá lampě, podvědomě míjí koš, vyhýbá se kaluži, ze které stoupá pára. Minula otlučený, temný roh domu bez života. Krysa přeběhla chodník, za ní potkan, za ním myš. Černá kočka je s hranou leností pozoruje, vidí snadnější kořist, mňouká na tichou ženu s havraními vlasy. „Dej mi žrádlo,“ úpěnlivě prosí ženu, jakoby ji žena mohla rozumět, když ona sama sobě nerozumí, má němější tvář nežli černá městská šelmička.

Kočka se leká, utíká skrýt se ve tmě. Žena s havraní hřívou a uhlovýma očima se otáčí, někdo k ní neslyšně od rohu přiskočí, ústa ji zakrývá. Než něco pochopí, na noze krvácí, na zem se sesouvá, z tepny krev stříká. Žena, teprve dívka sténá, po stehně ji krev stéká, po zemi se roztéká, do každé škvíry zatéká. Už se ji nezbavíš! Dívka snaží se vzepřít, stínu uniknout, ale pevně ji drží, ústa zakrytá, aby nahlas bolestí nevila. Vzlyká, život z ní utíká, stín ji dusí, ona odchází, umírá!

Krev teplá, se po chodníku roztekla, do každé škvíry natekla. Pára z ní stoupá a s mlhou se mísí, zaniká. Stín zmizel, utekl od svého díla pryč, jen dívku s havraními vlasy tu místo s pouťovou růží s kaluží krve zanechal.

Kočka se vrátila, líže krev snad z pomsty dívce, která ji nažrat nedala. Krev ještě teplá ji velice chutná, už konečně svítá. Pěvci zpívají, mouchy nad mršinou slintají. Je krásný den, příjemný na procházku, pojďte na čerstvý vzduch, do plic ho nasajte, na zem se však nedívejte. Čas utíká, čas běží...

(konec 9/4/2007)

Den a noc v údolí, kde se nespí

Ocitl jsem se uprostřed velkoměstské uličky bez oken. Šedé stěny okolních domů se nořily do mlhavého oparu jakoby dýchaly v raním chladnu. V uličce jsem nebyl sám, ani bych nechtěl, připomínala totiž zastrčené uličky z hororových filmů, v kterých se našlo nejedno zohavené tělo. Vedle mne stál můj přítel, blonďák, na jeho jméno si již nepamatuji, vlastně ani nevím jestli to byl můj přítel.

Před námi stál parní vůz, stará platinou času nepoznamenaná škodovka na uhlí s dřevěnými sajtnami. K nebi stoupal bílý, šedý a černý kouř. Duha věštící osudovou cestu.

Vylezli jsme s přítelem na korbu a paroauto se dalo do pohybu. Vyjeli jsme z pošmurné uličky na louku plnou lidí navlečených v barevných maskách prapodivných tvarů, bylo jich tolik, že se nedali spočítat, hrála hudba, lidé křepčili. Byl to opravdový bál, rej divokých patvarů a oblud z tohoto i jiného světa.

Zastavili jsme u postaršího pána, neměl kostým, neúčastnil se reje jen nad ním držel dozor, aby se nezvrhl v něco jiného. Vyzařovala z něj autorita a moudrost starých kmetů, nebyl tak starý, sešlý stářím, spíše pevný a neotřesitelný jako hora, s kterou nehne ani zemětřesení, byl to člověk, kterému byste věřili, že země je středem vesmíru.

Seskočili jsme z vozu, neboť řekl, ať vystoupíme. „Hoši tenhle večírek je nuda, za mých mladých let to bylo lepší, běžte se raději projít támhle do lesa,“ promluvil na nás podmanivým hlasem a ukázal na mezeru mezi dvěma kopci, vypínajícími se nad loukou. Mezi kopci prosvítalo azurové moře. Ten pohled nás učaroval, navíc jsme neměli co dělat, a tak jsme vyrazili a nechali lid trapčit.

Taková nádhera, nic podobného jsem ještě neviděl, kopce pokrýval vzrostlý svěže zelený bambus, upomínající na krásu jara, jeho stonky a výhonky byly všude, ale prodírat jsme se nemuseli, sám ustupoval pěšině vedoucí přímo dolů. Bambus pomalu přešel v deštný prales plný zvuků a příjemných pachů přírody.

Na cestě před námi se objevil zvláštní brouk, připomínal střevlíka s jeho protáhlým a úzkým tělem obdařeným pružností a sílou,velmi zvláštní posel s magickou mocí. Byl úplně celý žlutý s černými hypnotickými klikyháky na zádech, musel mít alespoň deset centimetrů. Chvíli jsme ho sledovali,ale nakonec se nám z nenadání vytratil tak jak se objevil.

Pokračovali jsme dál a dál, prodírali se houštím, přelézali věkem a nemocemi padlé stromy, až se před námi otevřel výhled na moře. Nevěřili jsme svým očím, aby taky ano, když se před vámi objeví karibské letovisko s azurovým mořem, výstavními promenádami, luxusními hotely, miliony turistů a přeplněné pláže s bílým pískem. Prodrali jsme se po bílé pláži jako v supermarketu až k moři. Nádhera! Zahodili jsme věci, skočili do vody a cachtali se v něm jako malí kluci. Chvíli jsme tak vydrželi, moře bylo příjemně teplé a uklidňující, ale pak nás to omrzelo, už bylo značně k večeru, chtěli jsme se vrátit ještě před západem slunce, a tak jsme se vydali nazpět.

Cesta zpět už nevypadala jako příjemná procházka, začínalo se rychle stmívat, okolní prales byl plný zvláštních cizích zvuků. Museli jsme přelézat větší a větší spadlé kmeny. Příjemná uklidňující zelená se měnila v šedou. Prostorný prales v houštinu plnou trnů. „Zabloudili jsme,“přítel začal panikařit a já s ním. Něco ho kouslo, napuchl a začal být celý malátný, motal se. Za námi se začal ozýval šramot, zrychlili jsme, něco se k nám rychle přibližovalo. Blonďákovi bylo špatně, podepřel jsem ho a snažil se ho popohnat. „Už je to u nás! Pomoc! “Zařval, zakopl a vzal mě s sebou. Plácli jsme sebou do směsi bahna, listí a trní. Rychle jsem se vzpamatoval, ale Blonďák naříkal moc nahlas, šramot se blížil! Zakryl jsem mu rukou ústa a schoval se za něj. Připravil jsem se na nejhorší, popadl nejbližší klacek a čekal, ještě nebyla úplná tma, a tak jsem rozpoznal siluetu velké šelmy, blížila se! Napřáhl jsem se, když v tom se zastavila, zaštěkala a zmizela. Kamarád se začal nezřízeně smát, i přestože mu bylo čím dál tím hůř. Byl to vlk nebo vlčák a naštěstí se o nás nezajímal.

Pokračovali jsme v cestě, dostali jsme se na mýtinu a já zahlédl nějakou postavu, byla skoro tma, špatně jsem viděl. Postava se blížila. Co mám dělat? Kamarád začal zvracet. „Pomoc!“ Řval jsem, „kamarádovi je špatně!“ Postava prošla kolem nás, aniž by si nás všimla, byl to dřevorubec s vlčákem. Řval jsem na něho,ale on šel dál jako robot bez reakce.

Zůstali jsme na mýtině, kamarád ležel opřený o kládu, bál jsem se s ním pohnout, už skoro nekomunikoval, a když ano říkal jen „zima“ nebo „taková tma!“ Pokusil jsem se rozdělat oheň, nevydařilo se to. Co mám dělat?"

Z dálky doléhal rachot a světlo. „Tady jsme!“ Radoval jsem se, čekal jsem záchranu, místo ní přišel oheň hnal se na nás jako vichřice. Popadl jsem blonďáka a dosoukal ho doprostřed mýtiny, kamarád se začal vzpamatovávat, jako by mu blížící se ohnivá bouře dala sílu. Oheň se hnal ze všech stran, jako když se utahuje smyčka kolem chyceného králíka, nezbýval již čas ani prostor pro únik. Byli jsme ztraceni. Čekali jsme na smrt. „Uhoříme.“ Tmu narušovala záře ohně, praskot dřeva a řev ptáků. A ti také najednou zaútočili. Vrány a krkavci se na nás snášeli a klovali do nás svými ozubenými zobáky, snažili jsme se bránit, když tu naráz nic! Jak to začalo, tak to i skončilo. Naráz! Byli pryč!

Nic jsme nechápali, kde je oheň a ptačí kobylky? Zbyla jen pustina, mrtvý černý prales. Ze tmy přistoupil muž. Nám známá postarší autorita. „Já vám pomohu!“ Řekl a bylo ticho. Oba jsme byli šťastní, najednou jakoby vyléčení, odloučeni od strastí a starostí. Muž rozdělal oheň a poodešel kousek stranou, oba jsme se přišoupli blíže k ohništi. Konečně v bezpečí.

Ze tmy se ozval smích. Věděli jsme hned, že tu zas něco nehraje. K ohni přiběhl malý skřet. Vypadal jako kanibal, zdeformovaný liliputský domorodec pomalovaný válečnými barvami s kouzelnou holí a lidskou lebkou. Otočil se na kamaráda a křenil se na něj. Kamarád zařval „pomoc,“ale bylo pozdě, smrtelná křeč proběhla jeho tělem a změnila ho v nestvůru. Z těla mu vyrazili živí hadi a děsivě se svíjeli. Otočil jsem se na skřeta, křenil se na mě! „Pomoc!“ V tu chvíli jsem se probudil. Budík pípal jako o život! Naštěstí ne o můj!

„KONEC“
sen z 11/11/2005