Plyne čas, ubíjí každou vteřinu, škrábe nehty po omítce. Je zima, táhne zespoda na nohy a mrazí na zádech. Ledviny stydnou a moč chce ven, vytéká stoupajíc z ní páry. Vítr fičí, ruce v kapsách zebou. Čas stále běží...
Za temné noci sama žena jde uličkou, smutná, tichá. Vzpomíná na co zapomněla, přemýšlí o čem už tolikrát přemýšlela. Nic neslyší, nic nevnímá, ani za sebou ani před sebou, mechanicky uhýbá lampě, podvědomě míjí koš, vyhýbá se kaluži, ze které stoupá pára. Minula otlučený, temný roh domu bez života. Krysa přeběhla chodník, za ní potkan, za ním myš. Černá kočka je s hranou leností pozoruje, vidí snadnější kořist, mňouká na tichou ženu s havraními vlasy. „Dej mi žrádlo,“ úpěnlivě prosí ženu, jakoby ji žena mohla rozumět, když ona sama sobě nerozumí, má němější tvář nežli černá městská šelmička.
Kočka se leká, utíká skrýt se ve tmě. Žena s havraní hřívou a uhlovýma očima se otáčí, někdo k ní neslyšně od rohu přiskočí, ústa ji zakrývá. Než něco pochopí, na noze krvácí, na zem se sesouvá, z tepny krev stříká. Žena, teprve dívka sténá, po stehně ji krev stéká, po zemi se roztéká, do každé škvíry zatéká. Už se ji nezbavíš! Dívka snaží se vzepřít, stínu uniknout, ale pevně ji drží, ústa zakrytá, aby nahlas bolestí nevila. Vzlyká, život z ní utíká, stín ji dusí, ona odchází, umírá!
Krev teplá, se po chodníku roztekla, do každé škvíry natekla. Pára z ní stoupá a s mlhou se mísí, zaniká. Stín zmizel, utekl od svého díla pryč, jen dívku s havraními vlasy tu místo s pouťovou růží s kaluží krve zanechal.
Kočka se vrátila, líže krev snad z pomsty dívce, která ji nažrat nedala. Krev ještě teplá ji velice chutná, už konečně svítá. Pěvci zpívají, mouchy nad mršinou slintají. Je krásný den, příjemný na procházku, pojďte na čerstvý vzduch, do plic ho nasajte, na zem se však nedívejte. Čas utíká, čas běží...
(konec 9/4/2007)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat