Smutně se na mě podívala, bylo mi tehdy jen pět let, ale hned jsem věděl, že se stalo něco hrozného. Její oči to prozradily, šedé bez jiskry, bez její pověstné radosti, prohlubovaly účinek jejich slov. „Budeš teď žít se mnou, tví rodiče, víš, no už je neuvidíš,“říkala. „To jsou v nebi,“ zeptal jsem se smutným nevinným dětským hlasem a čekal odpověď, která nepřišla. Dlouze mě objala, jemně jako bych byl z křehkého skla, vzala mě za ruku a vedla ke dveřím, které byly od jejího příchodu stále otevřené. Oba jsme zaraženě mlčeli, netušili jsme co říci tomu druhému. Opustili jsme prázdný dům mích rodičů, vyšli lipovou alejí vstříc neznámým zítřkům. Staleté stromy šuměly v rytmu podzimu, i když byl sotva srpen, a my brečeli.
Začátek povídky, kterou jsem nikdy nedokončil, ale jsem na ni přesto hrdý...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat